Je dobrodružství cestovat, když se všichni bojí, říká tvůrce dokumentu o koronaviru

Hana Grohová Hana Grohová
15. 4. 2020 11:13
Cestovatel a sociální geograf Jiří-Jakub Zévl vyrazil v polovině února na druhou část cesty kolem světa. Zkomplikovalo ji ale šíření koronaviru, takže na chvíli zůstal uvězněný na Sumatře, kde s kamarádem natočili dokument o dopadech koronaviru na komunitu Bataků. Nakonec se musel vrátit do Prahy. Mluví o tom, co by koronavirus mohl znamenat nejen pro domorodce, ale pro celý svět.
Krajina Sumatry je hornatá a seismicky nestabilní. Autobusový terminál v Bukittinggi (v pozadí hora Merapi), Sumatra, Indonésie.
Krajina Sumatry je hornatá a seismicky nestabilní. Autobusový terminál v Bukittinggi (v pozadí hora Merapi), Sumatra, Indonésie. | Foto: Jiří-Jakub Zévl

Když jsi odlétal z Prahy, napadlo tě, že koronavirus takhle ovlivní tvoji cestu?

Určitě mě nenapadlo, že se budu vracet. Na druhou stranu jsem čekal, že mě to nějak ovlivní. Koronavirus mi vlastně přišel jako zajímavé zpestření. Každá cesta by měla mít nějakou misi, mělo by ji něco naplňovat. Takže mně přišlo docela zajímavé vyzkoušet si cestování v době, kdy se všichni bojí. Úplně na začátku to tak napínavé nebylo, postupně se to ale stupňovalo a bylo to čím dál větší dobrodružství. 

Kde jsi během cesty přespával?

Párkrát jsem spal v hotelech, ale většinou jsem se ubytovával v takových "guest housech". To znamená, že rodina má domek a pronajímá v něm jeden dva pokoje. Nebo jsem přespával v hostelech.

Indonéská města tvoří především obrovské množství nízkých a chatrných domků.
Indonéská města tvoří především obrovské množství nízkých a chatrných domků. | Foto: Jiří-Jakub Zévl

Měnila se dostupnost ubytování, když se začala situace kolem koronaviru zhoršovat?

Úplně první jsem zpozoroval, že když uzavřeli Malajsii pro Číňany a Korejce, najednou byly všechny hotely prázdné. Číňané a Korejci totiž tvoří asi jednu až dvě třetiny turistů. Majitelé byli hrozně rádi, že se chce někdo ubytovat, takže často nabízeli lepší pokoje za menší cenu. Ke konci ale se hotely zavřely a bylo možné přespávat jen v těch guest housech.

Místní se nebáli tě ubytovat?

Oni mají trochu jinou mentalitu, jako by se jich to vlastně moc netýkalo. Navíc je pro ně úpadek turismu hrozný průšvih, takže to vlastní zdraví ani tolik neřeší, spíš byli rádi, že mají nějaké hosty.

Kolik zemí jsi procestoval? Jak to tam v tu dobu vypadalo s koronavirem? Z tvého článku v Respektu jsem pochopila, že například v Singapuru se už z nejhorší části epidemie oklepávají a život se vrací do normálu.

Singapur je v tomto ohledu strašně zajímavá země. Když jsem tam 7. března přijel, v Česku už bylo několik nakažených a v Singapuru se jakoby nic nedělo. První případy se tam objevily na konci ledna, takže já tam byl měsíc a půl potom. Na koronavirus dokázali rychle zareagovat. Zafungovala jejich opatření, a když jsem tam byl, přibývaly jednotky nakažených denně. Život se v té době v Singapuru už vrátil do normálu a roušku mělo jen pár lidí. Potom jsem ale sledoval statistiky a zjistil jsem, že ten moment, kdy jsem Singapurem projížděl, byl takový zlom. Pár dní potom se křivka nakažených zvedla a stoupala ještě rychleji než na začátku. Takže do Singapuru přišla druhá vlna. Pokud vím, tak to byla první druhá vlna na světě.

Foto: google.maps.cz

Jak na tom byly další země?

Když jsem v půlce února přiletěl do Bangkoku, nic se tam v podstatě nedělo. Jenom kontrolovali teplotu při vstupu do obchodních domů. Cestovní ruch fungoval úplně normálně. A přitom Thajsko bylo první země, kde se objevil případ koronaviru mimo Čínu. Dost podobné to bylo v Malajsii. Z Bangkoku jsem letěl do malajsijské části Bornea a tam se jen ptali, jestli jsme byli v Číně. Postupně ta opatření ale přitvrzovala. Podruhé jsem do Malajsie přijel z Bruneje a to už jsem musel vyplňovat zdravotní certifikát, uvést, jestli nemám horečku a jestli jsem v posledních čtrnácti dnech nebyl v rizikových zemích. Pak mě ale pustili. Z Malajsie jsem jel do Indonésie, kde mi na hranicích jen změřili teplotu a zeptali se, jestli se cítím dobře. A opět mě bez problémů pustili do země.

Vybírali, kde zůstanou zavření

Zvažoval jsi, že se vrátíš, když začala opatření zavádět Česká republika?

Naopak. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem strašně rád za to, že jsem v Asii. Přes české sociální sítě mi začal chodit strašný strach, šířila se tu panika. Ta v asijském prostředí vůbec nebyla, přestože byli riziku nákazy vystaveni daleko delší dobu.

Indonéská města jsou typická rušnou dopravou, zejména na skútrech. Medan, Sumatra, Indonésie.
Indonéská města jsou typická rušnou dopravou, zejména na skútrech. Medan, Sumatra, Indonésie. | Foto: Jiří-Jakub Zévl

Ty jsi nakonec uvázl na Sumatře. Co tomu předcházelo?

Na Sumatru jsem přijel trajektem a odtamtud jsem měl letět do Malajsie a pak do Myanmaru. Ráno 17. března jsem seděl na terase hostelu a přiběhl Američan s tím, že se Malajsie zavírá. Už měl sbaleno a rychle odjel. Jenže já jsem poslední letadlo do Malajsie nestíhal. Tu situaci jsem řešil s kamarádem Francouzem a říkali jsme si, že asi budou hranice zavírat další země, což nás děsilo. Zatím jsme ještě měli možnost přeletět někam jinam a vlastně jsme si jen vybírali, kde zůstaneme zavření. Nakonec jsme usoudili, že zůstaneme na Sumatře.

Co tě tedy přimělo k tomu, aby ses vrátil do Česka?

Dvě věci. To první, co mě nahlodalo, bylo, když se nakonec opravdu uzavřely v podstatě všechny země toho regionu. Zbývalo tedy zůstat v Indonésii, bůh ví, na jak dlouho. Tam se ale zavíraly hotely, turistické atrakce, památky, celé hory. Takže to cestování začalo ztrácet smysl. Druhý faktor, který nakonec rozhodl, bylo to, že mi na koronavirus neplatilo cestovní pojištění. Takže by mi neproplatili žádné propadlé letenky ani hospitalizaci. Ani kdybych byl v nemocnici s něčím jiným a druhotně chytl koronavirus.

Batacká architektura je typická vikýři protáhlým do špice. Jezero Toba, Sumatra, Inodnesie.
Batacká architektura je typická vikýři protáhlým do špice. Jezero Toba, Sumatra, Inodnesie. | Foto: Aktuálně.cz

Setkal ses s cestovateli, kteří byli třeba v horší situaci? Víš o některých, kteří se domů pořád nemůžou dostat?

Mám informaci o dvou kamarádech. Zaprvé je to ten Francouz, se kterým jsem byl na Sumatře. Ten drží svůj původní plán. Říkal mi, že se v podstatě děje to, co jsme očekávali - Malajsie prodloužila uzavření hranic. Navíc pro něj nemá smysl vracet se do Francie, protože aktuálně pracuje v Sydney. Druhý kamarád je Čech, který je zavřený v Indii. Snažil se dostat z města do přírody, ale indická vláda přerušila všechny spoje mezi městy. Takže se v podstatě nemůže hnout z místa. Je v kontaktu s českou ambasádou, která mu nabídla repatriační let, ten pro něj ale z dalších důvodů nepřipadal v úvahu.

Myslíš, že by tě u sebe místní nechali?

Tam, kde jsem byl já, určitě. Já tam taky byl už dva týdny, takže to riziko, že přinesu koronavirus, nebylo větší, než že se místní nakazí od někoho jiného. Pokud by se to ale začalo šířit, mohl by strach být větší.

Jak jsi sháněl spojení do Prahy?

Spoje pořád existují, protože lidi jsou ještě ve světě a chtějí se vrátit domů. Ale musela to být v podstatě přímá cesta, nesměl jsem nikde vystoupit z mezinárodního prostoru. Byl ale hrozný chaos v systémech prodejů letenek, protože pořád byly na trhu letenky, které nebylo možné reálně použít. Například přes Kuala Lumpur, kde se nedalo ani přestoupit. Já měl štěstí, že jsem našel letenku na datum asi za týden potom, co jsem ji koupil.

Krajina Sumatry je hornatá a seismicky nestabilní. Autobusový terminál v Bukittinggi (v pozadí hora Merapi), Sumatra, Indonésie.
Krajina Sumatry je hornatá a seismicky nestabilní. Autobusový terminál v Bukittinggi (v pozadí hora Merapi), Sumatra, Indonésie. | Foto: Jiří-Jakub Zévl

Na Sumatře si dimenzi koronaviru neuvědomují

Když jsi uvázl na Sumatře, natočili jste s tím kamarádem Francouzem dokument o dopadech koronaviru na místní komunitu Bataků. Ti se živí turismem, takže vlastně teď nemají jak vydělávat na živobytí. Jak moc si myslíš, že to může Bataky zasáhnout?

Strašně moc podle mě. Mnohem víc než nás. Tady totiž máme nějaký sociální systém, takže lidi nebudou odkázaní čistě jen na vlastní holé přežití. Kompletně jim vypadly příjmy, protože je jejich živobytí založené na turismu. Doufají, že se to obnoví v řádu týdnů, maximálně pár měsíců. To si ale myslím, že se nestane. Vzhledem k tomu, že svět se nachází v různých fázích té pandemie, dá se předpokládat, že cestování bude jedna z nejdéle omezených věcí.

Video: Youtube.com

Mají ti lidé, kteří žijí cestovním ruchem, plán B? 

Nabízí se několik variant. K zemědělství se vrátit nemůžou, protože to jednak neumí, jednak tam na to není místo. Takže místní nejdříve sáhnou do vlastních zásob, pak třeba budou něco prodávat. Ale kvůli krizi zase nebude moc kupců. Moje hypotéza je, že budou hledat zaměstnání ve velkých městech. Oni ale realitu města neznají, takže dost možná skončí ve slumech a jen se zacyklí jejich chudoba.

Myslíš, že si to riziko neuvědomují? Protože v tom vašem dokumentu vypadají, že si z koronavirové krize nic nedělají.

Nechci stavět na předsudcích, ale přijde mi, že jejich mentalita není stavěná na dlouhodobé plánování. Berou to tak, že teď nemají hosty, ale už dřív prošli krizemi, které přežili. Takže si neuvědomují dimenzi té katastrofy.

Část místních se věnuje zemědělství. Jezero Toba / Samosir, Sumatra, Indonésie.
Část místních se věnuje zemědělství. Jezero Toba / Samosir, Sumatra, Indonésie. | Foto: Jiří-Jakub Zévl

Procestoval jsi několik zemí v jihovýchodní Asii i jinde ve světě. Myslíš si, že pandemie dopadne na způsob obživy dalších domorodých komunit?

Nepochybně. Bude to tragédie pro země, jejichž hospodářství je založené na cestovním ruchu. Jediná naděje je, že se obnoví domácí turismus, ale v rozvojových zemích lidé nemají na to, aby utráceli za cestování. Byl jsem ale třeba na Vanuatu v Oceánii, kde je sice spousta hotelů, ale na druhou stranu tam nejsou lidi na turismu tolik existenčně závislí. Je tam spousta komunit, které žijí samozásobitelsky, takže tam situace asi bude trochu lepší. 

Kde to podle toho, co jsi viděl, zamává s ekonomikou nejvíc?

Ačkoliv je to katastrofa, která svět zasáhla plošně, ukazuje se, že nejvíc to schytají země, co už na tom vlastně byly špatně. Ty, které mají nejméně alternativ řešení dopadů té koronavirové pandemie.

 

Právě se děje

Další zprávy