Každý den se na nás valí nespočet informací o koronaviru. Jak sledovat zprávy, abychom se z toho nezbláznili?
Některé mediální kanály vysílají permanentně celodenní 24hodinové speciály o koronaviru, o nakažených, mrtvých, o karanténě apod. To i odolnému člověku udělá dříve nebo později "díru do hlavy" a neuvědomuje si, že podobné zprávy o mrtvých na infarkty, rakoviny, autonehody, v astmatickém záchvatu apod. neslyší buď vůbec, nebo jenom výjimečně. Tím je jeho pohled na svět a na vlastní šance přežití značně zkreslen. Mentálně hygienické tedy je přepnout na kanál, kde se děje něco zcela jiného, případně vypnout přijímač a jít ven. Je však pravda, že i nedostatek informací zvyšuje nejistotu a zavdává různým konspiračním teoriím. Proto je namístě sledovat zprávy v rozumné míře a z pokud možno důvěryhodných zdrojů, od odborníků, byť i protichůdné, ale nepřejímat je slepě, nýbrž podrobovat je kritickému myšlení. A nesnažit se za každou cenu jenom si potvrzovat svou vlastní pravdu, nýbrž být i schopen svůj názor změnit, když se změní fakta. A ta se vskutku mění!
Na co by si lidé měli v karanténě dávat pozor? Např. nadměrná konzumace jídla a alkoholu?
Určitě na "ponorkovou nemoc", přibývání na hmotnosti, na nedostatek pohybu a nadměrnou konzumaci alkoholu. A samozřejmě na jiné závislosti jako kouření, gamblerství, konopí.
Spousta lidí tráví karanténu s rodinou nebo partnery. Máte nějaké tipy, jak předejít sporům se svými blízkými?
Konkrétně v tomto případě se doporučuje pohyb venku a domluva na určitém čase, který strávíte v úplném soukromí. To se ovšem snadno řekne a v bytě 1+kk hůře udělá. Také je vhodné komunikovat navenek alespoň "virtuálně", když už to nelze tváří v tvář.
A co byste doporučil lidem, kteří tráví karanténu sami? Jak mají překonat samotu a pocit izolace?
Využívat služeb, které komunita osamoceným lidem nabízí, a komunikovat alespoň na dálku: telefonem, e-mailem, na sociálních sítích. A příbuzným a přátelům opuštěných lidí doporučujeme, aby na ně v této nesnadné době nezapomínali, občas jim napsali, vyhledali je alespoň na internetu nebo jim zavolali. Mimochodem moje vnoučata například přišla své 88leté prababičce zahrát a zazpívat pod okno a vyvinula se z toho ku potěše všech jakási balkonová scéna, verze pandemie v Česku.
Myslíte si, že po skončení vládních opatření bude výrazný nárůst lidí, kteří budou potřebovat psychoterapeutickou péči?
V některých oblastech nepochybně ano, zejména dojde-li k existenciálním krizím, bankrotům, rodinným krizím, nezaměstnanosti a s tím spojeným nárůstem výskytu deprese, úzkostných poruch, reakcí na stres, poruch spánku, sebevražedného jednání apod.
Říká se, že pravé umění nikdy nevzniká ze štěstí, ale právě naopak se rodí za těžkých časů. Může se i v těchto dobách zrodit něco velkého?
To opravdu nevím. Při pohledu zpět do dějin se vskutku zdá, jako by velká díla tryskala vždy na půdě utrpení a trýzně. Nicméně neodvažoval bych si v zájmu duchovního a kulturního rozvoje společnosti doporučit útlak a chudobu jako vhodné podhoubí pro kulturu. Vždyť i v dobách prosperity a blahobytu vznikala velkolepá díla, jenže jiná, jiným mechanismem a možná jiných typů autorů. A i ti, které dnes vzýváme, malovali a skládali na zakázky šlechticů, a byli tedy svým způsobem rovněž produktem určité prosperity, byť nikoli nutně vlastní. Mimochodem největší filmová díla byla velice nákladná a v době úpadku by sotva vznikla. Výjimky potvrzují pravidlo, ale na jeden koukatelný nízkonákladový film z Kazachstánu připadnou desítky skvělých filmů světové blahobytné produkce.
Co vám v této době chybí?
Především zdravý rozum. Je překvapivé, s jakou lehkostí se značná část obyvatelstva vzdala přes noc svých základních svobod, tleská šmírování typu Velkého bratra, práská na sousedy, že jim vykoukl nos z roušky, když šli na protějším chodníku, a podporuje zavření hranic. Kdo dosud nechápal relativní stabilitu socialismu za "normalizace" či nástup totalitních systémů v jinak civilizovaných zemích, tak teď má před sebou modelové mechanismy.
Jak nyní pracujete se svými pacienty? Změnilo se něco v porovnání s normálním režimem?
Změnilo se mnoho. Omezuje se základní "nekoronavirová" péče, ordinuje se po internetu, vyučuje se přes videokanály, porady s partnery se konají přes Skype. Poklesla poněkud i kapacita lůžkové péče, protože pacienti musí být nejprve "tříděni", zda nemají koronavirus, a teprve pak jsou posunuti na příslušné oddělení. Na druhou stranu pojišťovny zatím dělají, co mohou, ale čertví, jak dlouho jim to vydrží. Mám na mysli vykazování internetových a telefonních konzultací jako cílených vyšetření apod.
Dá se podle vás najít na této době něco pozitivního?
Jistě. Je to především změna hodnotové hierarchie, v rodinách více času na sebe, na četbu (to si myslím jenom teoreticky, protože já vinou nárůstu problémů v práci žádný čas na četbu nemám, ale mnozí jistě ano), na sebevzdělávání, na zamyšlení se nad sebou a nad smyslem našeho bytí. Ale zase - nerad bych v zájmu těchto pozitiv nabízel světu smrtící infekce jako vhodný nástroj ke spirituální obnově. Je to zkrátka blbé a doufejme, že se z toho brzy vymotáme.
Co byste vzkázal ostatním, kteří v této době ztrácejí motivaci?
Cokoli zní jako klišé a připomíná mi to dotaz, co bych vzkázal člověku se zlomenou nohou: "Koukej, ať ti sroste, kdo se má na to koukat?" A rady typu "nebojte se, to bude dobrý", "vzmužte se", "nemyslete na to", "jděte něco dělat" apod. tak nanejvýš prohloubí beznaděj nebo vyvolají agresi. Snad jediná zodpovědná rada na tomto místě je - neostýchejte se využít psychologických, psychoterapeutických a konzultačních služeb, které jsou nyní veřejně k dispozici, byť většinou po telefonu. I to jako první pomoc často stačí.
