Celá naše cesta za poznáním začíná kdesi na Praze 9, v ulici s poetickým jménem Pod Šancemi. Jestli jste se někdy chtěli báječně ztratit v Praze, určitě tam vyražte, bude se vám to líbit. Bůh ví proč jsem čekala rozpadlou chaloupku uprostřed skládky, kolem havrany, těžké stroje a postapokalyptickou hudbu. Ze snění mě vytrhli naši dva průvodci - Michal Šimlinger a Radim Mana, kteří rozhodně nebyli vousatí staříci s kárkou a čepicí poskládanou ze starých novin. Vítejte v centru Pražských služeb dvacátého prvního století!
"Tak co byste chtěli vidět?" ptají se nás pánové při příchodu. Na to je jednoduchá odpověď, chtěli bychom vidět všechno. A tak nás první berou do třídírny papíru. Kupodivu to tady nemá typický popelnicový odér, který jsme čekali. Práce se tříděným odpadem je totiž, na rozdíl od toho komunálního, v rámci možností luxus.
Pár děsivých čísel pro představu
Pražské služby do svých zařízení ročně navezou zhruba čtyřicet tisíc tun papíru a kolem osmnácti tisíc tun skla. Ačkoliv se ve třídírně Pod Šancemi zabývají primárně papírem, protočí se i nějakých patnáct tisíc tun plastu. Nápojových kartonů posbírají ročně kolem tisíce tun. Kovů, které se teprve učíme třídit, projde rukama pracovníků zatím jen tři sta padesát tun. Nebezpečného odpadu jsou pak desítky tun. Všechna tahle obrovská čísla jsou ale údaje jen pro hlavní město.
Než nás pustí do haly, ve které se od sebe třídí všechny možné i nemožné druhy papíru, musíme projít nádvořím, kde se nakládá už vytříděný papír na kamiony, které pak míří do papíren. "Mají papírny o tenhle papír zájem?" ptám se všetečně, když vidím vytříděné hromady. "Musí mít zájem," je mi stručně odpovězeno. Papír na dvoře se rozděluje podle přísných kritérií - nejčistší je uvnitř nápojových kartonů, z těch se ale dostává špatně ven, takže nejlepší je koupit si mléko ve skle.
Taky letáky a některé časopisy se tisknou na hodně kvalitní papír. Naopak ruličky od toaletního papíru nebo plata od vajíček už nemá cenu recyklovat. Obsahují moc krátká vlákna, takže je s klidem v duši můžete vyhodit do směsného odpadu. Za chvilku po nich v přírodě nebude ani stopy.
Ale to už se s námi pánové dělí o historky z natáčení. Jednou tam našli dvoumetrového škrtiče, který už byl ale naštěstí mrtvý. Vypadá to, že ho chtěl majitel zrecyklovat.
"Obsah popelnic se mění podle ročních období i stavu ve společnosti," vysvětluje Michal Šimlinger. "Teď tady máme hodně obalových materiálu, hlavně lepenkového papíru. Řetězce a obchodníci zatím vybalují zboží, které budou prodávat k Vánocům. Za chvilku tu budou Vánoce a balící papíry. Během svátků vždycky naroste množství všech druhů odpadků, to se pak modlíme, aby se nám nic nerozbilo. V létě je zase nejvíc plechovek od nápojů." Myslím, že by to byl docela zajímavý sociologický výzkum, ale to tady prý nedělají. Už minulý režim tvrdil, že podle koše poznáš člověka.
Co se najde v odpadcích
Kolem vysokých stěn roztříděného papíru se konečně dostáváme do srdce třídírny. Máme štěstí. Je čas oběda a nikdo v hale není. Jinak bychom se prý navzájem ani neslyšeli. Jako první naší pozornost upoutá hromada papíru, která sahá až k vysokému stropu místnosti. A mě hned napadá otázka, co všechno by se do té hromady dalo schovat. Ale to už se s námi pánové dělí o historky z natáčení. Jednou tam našli dvoumetrového škrtiče, který už byl ale naštěstí mrtvý. Vypadá to, že ho chtěl majitel zrecyklovat. Největší problém pak ale nastává v zimě. "Minulou zimu, když začalo venku přituhovat, jsme tu párkrát našli i mrtvého bezdomovce. Když si lidé na ulici vybírají, kde stráví mrazivou noc, často si jdou lehnout do kontejneru na papír. V tom totiž bývá nejvíc čisto. Jenže když ráno přijede popelářské auto, vysype popelnici i s nocležníkem." Vzhledem k tomu, že uvnitř auta je lis, nemají bohužel bezdomovci šanci.
V závozech se ale objevují i další věci. Občas zaměstnanci objeví něco cenného, což se pak musí vrátit majiteli. "Párkrát jsme našli staré pasy, které do popelnice rozhodně nepatří. Občas někdo omylem vyhodí tržbu, to ale většinou hned víme - lidé nám volají a my pak už jen sledujeme v jakém autě to sem přijede. Jednou jsme ale našli třeba i kusy lidského těla." vypráví Šimlinger. "Nebylo to nic příjemného. Zavřeli nám celý provoz a vyšetřovali." Na dno popelnice se dá zkrátka schovat spousta věcí.
Práce pro vězně
Nad našimi hlavami se, kromě hromady papíru, tyčí i třídící linka. "Tak se jdeme podívat nahoru?" ptá se nás Michal Šimlinger, když zjistí, co nás zaujalo. Po zdolání schodů se ocitáme v malé kabince, kam se vejde osm lidí. Každý má na starosti jiný druh papíru. Úplně na konci už padá jenom nepoužitelný odpad. "Umíme v Česku třídit?" ptám se hned. "Musím říct, že docela ano. Odpadu, který už nejde recyklovat, nebo do modré popelnice vůbec nepatří, je zhruba deset procent. Někdo třídí úzkostlivěji a někdo zase vůbec. Výsledek je ale dobrý. Právě těch zmíněných deset procent pak putuje do spalovny, která je součástí areálu." vysvětluje náš průvodce. "Jsme schopni vyrobit energii na provoz celého prostoru a ještě nám zbyde na vytápění dvaceti tisíc domácností." doplňuje ho Radim Mana.
Měsíc od měsíce roste počet kovů, které obyvatelé hlavního města vytřídí. Bohužel ale roste i počet kovů, které vytřídí špatně.
Když se vracíme po schodech dolů, hlavní hala se po obědové pauze začíná probouzet k životu. Míjíme několik pracovníků a kvůli naší nepozornosti nás málem přejede nakladač. Celkem v areálu Pražských služeb Pod Šancemi pracuje 1600 zaměstnanců. Kromě klasických zaměstnanců tady pracuje i několik odsouzených vězňů. "Nejsme státní podnik a tak práci u nás můžou odmítnout. Moc často se to ale nestává. Jsou rádi, že se dostanou ven a vydělají si nějaké peníze, které pak utratí ve vězeňské kantýně. Prací navíc nevzniká odsouzeným dluh. Každý měsíc, který stráví za mřížemi je stojí zhruba čtyři tisíce, které musí po propuštění splatit." Soužití odsouzených s ostatními zaměstnanci je prý bez problému. "Nechtějí si udělat další škraloup a strávit pod zámkem víc času, než je nutné. Vyplatí se to úplně všem." vypráví nám o oboustranné výhodě Michal Šimlinger.
Třídíme, ale někdy blbě
Naší další cestu tentokrát místo papíru lemují balíky slisovaných plechovek a obalů od konzerv. "Asi jste si na ulicích všimli nových šedivých popelnic. Není to tak dlouho, co jsme to spustili, dřív se plechovky vůbec nerecyklovaly. Byl to docela problém a my i ze společnosti vycítili, že se lidé trochu víc zajímají o to, co a kam vyhazují," komentuje poslední počin třídírny Michal Šimlinger. A šedivé popelnice jsou prý čím dál oblíbenější. Měsíc od měsíce roste počet kovů, které obyvatelé hlavního města vytřídí. Bohužel ale roste i počet kovů, které vytřídí špatně. "Když jsme navrhovali nové šedivé kontejnery, chtěl jsem, aby byly schované pod zemí a nechodili nám je tak vybírat bezdomovci. A taky aby měly malý otvor pro vhazování. Divili byste se, co všechno dokážou lidé nacpat do tak malého otvoru. Mysleli jsme, že jim dojde, že když se to tam nevejde, nepatří to tam," směje se Michal Šimlinger.
Přesouváme se do další části provozu - třídírny na kovy. A slovy Michala Šimlingera "je to trochu věda." Celé zařízení se skládá z obrovského magnetu, který vybírá železné plechovky. Následuje další magnet, ten zase dočasně zmagnetizuje ty hliníkové. Oba dva kovy se pak stejně jako papír, lisují do balíků a ty se pak dál prodávají.
Ačkoliv je to s podivem, hliníkové nádobky od deodorantů nebo voňavek do šedé popelnice nepatří. "Je to napsané i na té malé nálepce na kontejneru. Nádoby se působením tlaku při lisování můžou vznítit. Jednou nám taky někdo nacpal do šedého kontejneru prázdnou kempingovou bombu, ze které při lisování vyšlehl oheň." Jedinou možností, jak takové obaly recyklovat, je ručně je propichovat. To prý ale zatím není moc reálné.
Jenže jak správně naložit s použitým olejem? Ideální je přelít ho do lahve a odvést do sběrného dvora.
Teď už jsme viděli skoro všechno, jako poslední nás čeká sklad nebezpečných odpadů. Kromě různých zbytků chemických hnojiv a dalších záhadných látek v lahvích, narazíme na poloprázdnou skříň s použitým olejem. Dost nás to zarazí. "Byly doby, kdy měl každý doma fritézu a smažil v ní co se dalo. V dnešní době olivových olejů a přepuštěných másel už toho oleje naštěstí tolik nespotřebujeme," vysvětluje Michal Šimlinger.
Jenže jak správně naložit s použitým olejem? Ideální je přelít ho do lahve a odvést do sběrného dvora. Do roku 2020 pak budou mít obce povinnost zajistit na sběr použitých tuků speciální kontejnery. "S jakýmkoliv odpadem si nevíte rady, zavolejte nám. Není nic horšího, než něco špatně vyhodit do směsného odpadu." radí pánové závěrem.
