Kopeme za všechny Pražany, říká ředitel CAMPu. Inspiroval se studiem v zahraničí

Hana Grohová Hana Grohová
22. 3. 2020 8:08
Většinu svého života vlastně neměl nic společného s architekturou ani s Prahou. Teď vede pražské Centrum pro architekturu a městské plánování (CAMP). Štěpán Bärtl se narodil v Liberci a vyrostl v Kanadě. Mluví o studiu v zahraničí, vášni pro Prahu a o tom, že CAMP rozhodně není jenom hipsterské doupě. Teď přišli s novým projektem Campuj online, v rámci kterého přesouvají program na internet.
Foto: Libor Fojtík

Pocházíte z Liberce, v mládí jste žil v Kanadě a studoval jste ve Švédsku, nevadí vám, že vedete Centrum pro architekturu a plánování města Prahy? Nechybí vám zážitky z dětství v Praze?

Já myslím, že do jisté míry to může být handicap. Ale zároveň cítím, že právě proto, že nejsem původem z Prahy, mám pro město ještě větší zapálení. Jsou věci, které místní už vůbec nevnímají a jsou pro ně běžné. Takže nejsem sice odborníkem na Prahu, ale jsem fanouškem Prahy.

Myslíte si, že lidé, co se v Praze narodili, tolik nevidí její unikátnost?

Vnímám to, když cestuji. První den si člověk všímá nádherných hor a po týdnu mu to připadá samozřejmé. Myslím si, že tyhle sklony může člověk mít i v tak krásném městě, jako je Praha. Má tu kulisu už jen jako samozřejmost.

Kdo je Štěpán Bärtl?

Štěpán Bärtl

Štěpán Bärtl se narodil v Liberci. Jeho otec je diplomat, trávil proto většinu svého dětství v Kanadě. Potom pět let studoval mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově a nakonec se rozhodl, že si ještě udělá druhého magistra ve Švédsku. Chvíli po vysoké začal pracovat jako PRista pro Institut plánování a rozvoje Prahy. Aktuálně je ředitelem kanceláře Centra pro architekturu a městské plánování.

Vy nejste urbanista ani architekt, studoval jste mezinárodní vztahy a ekonomii, ale zabýváte se architekturou a plánováním budoucnosti města, čím to je? Co vás na tu cestu zavedlo?

Do jisté míry určitě to, že jsem studoval v zahraničí a pozoroval různá města, ať už to bylo v Kanadě, Švédsku nebo v Nizozemsku. Připadá mi, že z každého města si jde vzít něco zajímavého - smysl pro cyklistiku v Amsterdamu nebo neskutečné měřítko Ottawy. Přestože jsem to nestudoval, skládal jsem si takovou mozaiku věcí, co fungují a nefungují ve městě. Když jsem nastoupil na Institut plánování a rozvoje Prahy (IPR), tak jsem se k tomu trochu tak nevědomky dostal.

Takže to byla vlastně náhoda. Myslíte si, že by se člověk měl v kariérním životě náhodami řídit?

Stoprocentně. Můžete mít sebelépe naplánovaný svůj kariérní postup a směr, ale je hrozně důležité občas na něco zareagovat spontánně a dostat se úplně na jiné místo s jinými lidmi.

Foto: Libor Fojtík

Vás náhoda zavedla docela daleko.

Začal jsem pracovat v IPRu v sekci komunikace. Jako člověk, co nevystudoval architekturu nebo urbanismus sice nemůžu rozhodovat o tom, jestli se postaví most nebo metro, ale objevili jsme propast mezi architekty, urbanisty a širokou veřejností a tu se snažíme zaplnit. To, že já a někteří kolegové nejsme vystudovaní architekti, tomu naopak pomáhá, protože jsme od problematiky "odzoomovaní".

Myslíte si, že byste byl tam, kde jste, kdybyste určitou část života nestrávil v zahraničí?

Myslím si, že určitě ne. To, že jsem hodně cestoval, ve mně vzbudilo hlad ptát se po řešení ze zahraničí. Často máme v Čechách tendenci snažit se vynalézt kolo, ale přitom se stačí podívat někam, kde už to funguje. Nechci, abychom všechno dělali jako copy-paste ze zahraničí, Praha je specifické místo. Ale existují nám blízká města, jako je Vídeň, Mnichov, Amsterdam, Kodaň. Takže je důležité se inspirovat.

Foto: Libor Fojtík
Foto: Libor Fojtík

Bylo pro vás důležité čistě to zahraniční studium?

Určitě. Například v Kanadě, kde mi bylo deset, jsem se učil v angličtině francouzsky. A to jsem ani neuměl pořádně anglicky. Byl jsem hozený do vody a poznal jsem jiný systém, který nebyl vždycky lepší. V Kanadě jsem byl nejlepší v matematice, pak jsem se vrátil a hrozně jsem zaostával, protože výuka matematiky a fyziky je tady na jiné úrovni. Potom na vysoké škole jsem dělal magistra ve Švédsku v Lundu a tam mám pocit, že za jeden intenzivní rok jsem se naučil víc než za pět let na vysoké v Praze. Zároveň jsem poznal jiný typ výuky, kdy učitel není ten, co všechno ví, vztah se studenty je spíš horizontální.

Všichni dělají všechno

V jednom rozhovoru jste řekl, že "člověk pozná, kde je mu příjemně". To se snažíte aplikovat na rozvoj Prahy, ale dá se to použít i v kariérním životě?

Myslím si, že ano. Práce na IPRu byla pro mě prvním plným úvazkem po škole. Jedním z důvodů, proč jsem tady už šest let, jsou lidi. Baví mě chodit sem každé ráno a třeba i o víkendu, protože jsou tu lidi, se kterými chci trávit čas. A jsem s nimi i po práci. Kdyby ta parta nebyla tak skvělá, tak už si dávno hledám práci jinde.

Co všechno teda zahrnuje vaše práce ředitele CAMPu?

Mám na starosti projekt Centra architektury a městského plánování, to znamená, že jde o to, aby tady celoročně byl nějaký program - výstavy, přednášky, diskuse, projekce filmů. Takže se vlastně starám o dramaturgii toho prostoru. Další část je propagace CAMPu - PR a komunikace různých témat. Je to ale kolektivní práce, v CAMPu je tým talentovaných lidí, kteří chtějí měnit Prahu k lepšímu.

Byl jste u toho, jak CAMP vznikal. Jak jste se dostal k tomu konkrétnímu projektu?

Plán, že v Praze má vzniknout informační centrum rozvoje, tu byl hodně dlouho a od začátku za to kopal Adam Gebrian. My jsme se k němu dostali jako kancelář komunikace, což je přirozený nositel myšlenky tohoto projektu. Takže vznikla pracovní skupina, kde jsem mimo jiné byl i já. Takovou týmovou start-upovou prací jsme vymýšleli, jak to pojmout tak, aby to nebylo jen informační centrum, ale místo, které je živé, kam se člověk chce vracet, chce tam pracovat, chodit na kafe…

Jak funguje CAMP zevnitř? Myslím tím například vaši komunikaci s kolegy.

Máme hodně horizontální způsob fungování. Pořád je CAMP takový start-up, kde vlastně všichni dělají všechno, ale snažíme se tomu postupně nastavit určitá institucionální pravidla. Typickým příkladem je náš podcast. Hudbu dělal tiskový mluvčí IPRu, moderátoři jsou naši produkční. Děláme to trochu na koleni, ale spojenými silami. Přišlo nám zajímavé tenhle formát vydávat, ale není to tak, že bychom měli nějakou firmu, která nám to udělá na klíč.

Řekl jste v rozhovoru, že jste první rok nevěděli, co děláte. Jak se pracuje na něčem, co se teprve rodí a je to pro Českou republiku nový koncept?

On je to nový koncept u nás, ale není to nový koncept v zahraničí. To znamená, že tomu předcházela docela příjemná rešerše, kdy jsme jezdili po zahraničních architektonických centrech, ať už to byla Kodaň nebo Londýn, a zkoumali jsme, co funguje a co ne. To, že CAMP vznikl až tak pozdě, je špatně, ale ta výhoda je v tom, že jsme se mohli podívat, co v zahraničí nefunguje a použít jenom to pozitivní. Například jsme se rozhodli, že nebudeme vytvářet fyzický model Prahy, protože by nám to "zabilo" celý prostor. Studenti ČVUT pak navrhli projekční stěnu, na kterou všechno promítáme. Uvolnil se nám tak výstavní prostor, ve kterém můžeme dělat přednášky nebo koncerty.

Campování online

Jakou odezvu to mělo u veřejnosti?

Nevěděli jsme, co se stane, když jsme první den otevřeli. Jestli přijdou lidi nebo jestli nepřijde nikdo. Počítali jsme s tím, že tady budeme první rok v prázdném prostoru vymýšlet, jak přilákat veřejnost. To, že sem od prvního momentu začaly proudit davy, jsme vůbec nečekali. Odezva byla veliká, takže očividně podobné místo v Praze strašně chybělo. Pražan neměl fyzický bod, kam by se mohl přijít zeptat "Co se bude dít v mojí čtvrti? Jak bude Praha vypadat za 20 let? Kudy povede metro D?".

Foto: Libor Fojtík

Jak často zmiňujete, spojujete znepřátelené tábory, developery a občany. S tím se vypořádáváte jak?

Kritizují nás buď za to, že jsme moc liberální "cyklofašisti", nebo naopak za to, že jsme lobby pro developery. Mám pocit, že se pohybujeme v rámci téhle škály a že pokud zaznívá stejně velká kritika z obou stran, tak je všechno v pořádku. Nejsme ani jedno, ani druhé, kopeme za všechny Pražany.

Pro Český rozhlas jste právě říkal, že nejste ani "hipsterské doupě", ani "developerská lobby". Tak co jste? Jak byste CAMP popsal vy?

CAMP je takový základní tábor pro všechny, co se zajímají o rozvoj města nebo architekturu. Může sem přijít kdokoli a zeptat se, co se v Praze bude dít.

Foto: Libor Fojtík

Co jsou pro CAMP aktuálně nejdůležitější cíle a projekty?

Plánujeme novou výstavu, která se jmenuje Praha zítra? Pražské priority, kde jsme vybrali pět témat a ke každému jeden projekt, který je za nás nejdůležitější. Teď jsme vytvořili něco, čemu říkáme mapová instalace, která se jmenuje Dvě Prahy. Dali jsme dohromady datové oddělení a archiv a vytvořili aplikaci na naši pětadvacetimetrovou velkou stěnu, kde si můžete prohlížet vývoj města za posledních 200 let. Aktuálně nás však nejvíc pálí plošné omezení akcí, které se dotklo i nás. Rozjíždíme proto kampaň "Campuj online", kdy de facto veškeré naše aktivity,  ať už to jsou plánované přednášky, videa z loňských let nebo dětský program, přenášíme na internet a vytváříme takový virtuální CAMP.

Od kdy bude fungovat archibus (obdoba projektu architram, pozn. red.)?

Zrovna o tom vedu dialog s dopravním podnikem. Rádi bychom, aby jezdil od podzimu, od září. Nebude to klasická linka, ale speciální autobus, který se dá vypravit třeba na víkend. Trasy budou například po zajímavé architektuře, modernismu, brutalismu. Tím pádem bude archibus víc zaměřený na konkrétní program.

 

Právě se děje

Další zprávy