Mladí vědí, že pít víno je sexy, prozradila Dominika ze sdružení Mladí vinaři

Stanislava Wolfová Stanislava Wolfová
2. 3. 2020 12:23
Společně s kamarádem Ivo Markem koupila vinohrady a v roce 2016 pak založili vinařství Plenér. Dominika Černohorská se vrhla do světa mužů v montérkách a rozhodla se následovat touhu nalévat své vlastní víno. Láska, se kterou svá vína vytváří a pečuje o ně, je obdivuhodná. Odráží se v nich lokalita a, jak sama říká, jsou pravdivá.
Foto: Stanislava Wolfová

Jsi zakládající členkou Mladých vinařů - sdružení pro vinaře a vinařky z České republiky mladší čtyřiceti let. Jak tento nápad vznikl? 

Napadlo nás to na mezinárodním veletrhu vín ProWein v Düsseldorfu. Všimla jsem si, že vinařské státy začínají prezentovat spolky, které sdružují mladou generaci vinařů. Začala jsem o nich spolu s kamarádkou Evou Pelikánovou sbírat informace a zjistili jsme, že takových sdružení existuje ve světě spousta. Sešli jsme se tedy s kamarády vinaři, se kterými si navzájem pomáháme, a vznikla myšlenka založení spolku.

Proč jste se rozhodli, že to bude jen pro mladší vinaře? 

Jde o to, že spoustu věcí vidíme podobně. Prezentujeme se jiným stylem a s jiným nábojem, spojuje nás věk, odvaha, energie a touha dělat věci jinak. I v technologii výroby vína jsme víc odvážnější. Inspirujeme se světovými trendy a to, co zjistíme, mezi sebou rádi sdílíme. Nemáme mantinely, mezi kterými bychom se pohybovali, snažíme se experimentovat. Společné akce, které děláme, mají jiného ducha než klasické degustace, kde se hovoří o tom, kolik je ve víně cukru, kyselin a co by v něm měl člověk cítit. My víno představujeme jako výtvor, který nás baví, a nabízíme ho k ochutnání lidem, které by mohl bavit stejně.

Co nového jste třeba zkusili? 

Nakoupili jsme spoustu starších vinohradů a se surovinou experimentujeme, abychom do detailu poznali, jaké hrozny v našich vinicích jsou. No a pak máme taky třeba dřevěný sud ve tvaru vajíčka. Je jediný v ČR! Baví mě hrát si ve sklepě s různými tvary a povrchy nádob. Jednu várku hroznů třeba rozdělím do několika částí, kdy každá část fermentuje v jiné nádobě. Pak chodím a ochutnávám vlastně několik rozdílných druhů vín, i když hrozny byly ve všech případech stejné. A to je naprosto fascinující.

Je ještě něco, čím se liší tvá vína? 

Já říkám, že jsou pravdivá. Snažím se o to, aby se hrozen, na kterém celý rok makáme, přetavil do tekuté formy, a to víno bylo čisté, krásné, suché a dobře pitelné. Doufám, že se v našich vínech odráží taky výjimečná lokalita Pálavy. No a je v nich láska. Vím, že to zní jako klišé, ale je to tak. Bez lásky se to dělat nedá. Asi jako všechno. 

Hodně lidí má za to, že moravská vína jsou lepší než ta zahraniční. Jak to vnímáš ty? 

Moravská vína mě baví ze všechny vín úplně nejvíc. Asi proto, že jsem na nich vyrostla. Například ve vínech vyrobených z hroznů, které vyrostly na vápencovém podloží Pálavy, je cítit slanost, a to právě kvůli půdě bohaté na minerály. Ale kdykoliv jedu do Francie, Itálie, Slovinska nebo jiných vinařských států, je to velká inspirace. Vždycky se pak ale už těším domů, protože jsem zvyklá na to, pro co mi "čumák narostl". Čím jsou ale naše vína jedinečná obecně, to je pro mě strašně těžko vysvětlitelné. Rakušáci mají veltlíny, Němci skvělé rýňáky, Francouzi skvělé chardonnay a burgundské odrůdy, ale my jsme, co se týče stylu vín, která produkujeme, vlastně roztříštění. Myslím si, že si tu naši jedinečnost ještě hledáme. Ale to, co dokáže narůst v takové krásné krajině jako je ta naše, výjimečné být musí. Je důležité vytvořit o nás přesně takový obraz pro svět. Abychom mohli hrdě říct, že se na Moravě dělají skvělá vína a že Česká republika, malý stát vedle například Německa, má svou vlastní vinařskou oblast.

Foto: Luba Mrkvica

Říkáš, že jsi na nich vyrostla. Kdy jsi ochutnala své první víno? 

Byly mi 4 roky. Dědeček mě brával do sklepa a dával mi víno na červené krvinky. 

Dovedla tě tedy k vinařství rodina, jak to tak na Moravě bývá? 

Dědeček má za domem malý vinohrad, ale k vinařství mě dovedl tatínek. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na školu, tak zrovna budoval vinařství. Mým snem bylo dělat v životě něco reálného a hmatatelného, což je pro mě kontakt s půdou, vinohradem, hrozny. Navíc miluji Jižní Moravu, tak to konečné rozhodování o škole vlastně až tak těžké nebylo.

Máš vystudovanou lednickou fakultu v oboru Vinařství. Myslíš, že je to pro provozování vinařství nezbytné? 

Určitě to není nutnost. Je spousta vinařů, i mezi námi mladými vinaři, kteří obor Vinařství vystudovaný nemají. Ale já mám pocit, že právě škola je něco, na čem stavím, a co mi poskytuje pevnou půdu pod nohama. Snažím se rozumět všemu, co se s vinohradem i vínem děje. I když je každý ročník jiný, i když se děje spousta věcí, které nemůžeš ovlivnit, tak pořád mám pocit, že na základě vědomostí, které jsem tam získala, se v tom dokážu lépe zorientovat. 

Co chutná mladým? Myslíš, že jsou schopni ocenit kvalitu, nebo jim stačí, že pijí něco alkoholického? 

Myslím, že mladým lidem víno chutná, umí ocenit jeho kvalitu a ví, že pít víno je sexy. Není to jako když si dáš rum s colou a piješ ho brčkem. Víno rozvíjí fantazii. Dáš do skleničky nos a přemýšlíš, co ti ta vůně připomíná. Třeba na párty, které s Mladými vinaři pořádáme, se tohle děje. Alespoň tedy na začátku. Pak už si většinou vybereš víno, které ti chutná, a to piješ celý večer. Já to tak dělám taky. A klidně si ho říznu perlivou vodou a udělám si střik. Nemám v tomhle předsudky. 

Když si vezmeš, kolik je za výrobou vína práce, přijdou ti ceny vína v supermarketech adekvátní? 

Když si otevřu víno za 70 korun a ochutnám, tak vím, proč stojí tak málo. Vyrábí to velká firma, která si může dovolit mít cenu takhle nízko, a styl, kterým takové víno vyrábí, je jiný, než to děláme my - jednoduchý, jde to poznat už senzoricky. Nerozčiluje mě to, ani se nad tím nepozastavuju. Ať každý vyrábí, co chce a ať lidé pijí víno, které jim chutná. Neurazí mě, když někdo ochutná moje víno, pak si otevře víno za 70 korun a řekne mi, že mu chutná víc. 

Jaké mají ženy ve vinařství výhody? 

Já si myslím, že ženy mají citlivější, jemnější senzoriku. Dokonce mám pocit, že poznám, když piju víno od ženy. Možná je to jen nedostatek nadhledu nebo můj subjektivní pohled, ale v těch vínech je vždycky jemnost a nějaká zvláštní propojující linka. Vinařství je ale hlavně fyzická, tedy dalo by se říct mužská, práce. Výhoda žen je v tom, že když poprosím o pomoc kolegu vinaře, tak vzhledem k tomu, že je galantní, a taky proto, že jsem žena, mi většinou pomůže. Bez mužské energie a mužské síly bych to asi ani nedokázala a ani bych dokázat nechtěla. 

Foto: Luba Mrkvica

Cítíš ze strany svých kolegů nějakou nedůvěru kvůli tomu, že jsi žena? 

Ano. Ale řekla bych, že je to spíš počáteční nedůvěřivost. Někdy mě to překvapí, někdy jsem z toho smutná, ale zvládám to. Řekla bych, že je to ale standard v oborech, které jsou vyloženě mužské. Ale myslím si, že i vinaři jsou rádi, že mají mezi sebou nějaké ženy, které kolektiv v oboru mile okoření. 

Měla jsi v prvním roce problém nabídnout svá vína, vzhledem k tomu, že jsi byla nováček? 

Teď je trh nastavený tak, že lidé jsou zvědaví a rádi ochutnávají něco nového, zajímavého, klidně z malého vinařství. A chtějí ochutnat víno, který nevyrábí vinař v montérkách, ale vinařka v montérkách. Takže ne.

Vinobraním 2016 se začal psát tvůj příběh. Vychytáváš od prvního roku nějaké mouchy? 

Pořád. Máme za sebou vinobraní 2016, 2017, 2018, teď bude čtvrté a myslím si, že vychytávám mouchy hlavně sama v sobě. I když stále podléhám stresu, protože ten je prostě pořád přítomen, tak už mám nějaké malé zkušenosti a každé vinobraní mě svým způsobem posunuje dopředu. Vždycky nastane nějaký problém a něco se pokazí, ale už jsem za těch pár vinobraní hodně nepříjemných momentů zažila a tak třeba teď vím, že bych se v krizový okamžik měla snažit zastavit, nadechnout, zamyslet a že řešení se snad najde… 

Takže je to učení na celý život… 

Ano. I když budu mít ve stáří před sebou své poslední vinobraní, tak vím, že určitě nebudu spokojená. Každý rok je jiný, podmínky jsou pokaždé jiné. Pokora k přírodě a k tomu ročníku musí být tak strašně velká, že ti nedovolí jít za hranu a říkat si: To nějak zvládnu. Vždycky mám motýlky v břiše. Mám jen jeden pokus za rok. Nemůžu ho opakovat, ani vrátit nebo udělat jinak. Dokud hrozny nemáš v chalupě, jak se říká, tak nemůžeš říkat, že se ročník povedl nebo že bude dobrý. Vždycky může přijít něco, co ti úrodu úplně zničí. U nás to byli v zimě mufloni, z jara srnky, mrazíky, pak můžou přijít plísně a nakonec přiletět třeba špačci. Je to neustálý tlak. 

Foto: Luba Mrkvica

Je to ve vinařském světě spíš o konkurenci, anebo o kooperaci? 

Já a moji kamarádi vinaři máme pocit, že je to o velké kooperaci. Právě kvůli tomu jsme také Mladé vinaře založili. Síla celku dokáže daleko větší věci, než jednotlivec. Takže já si myslím, že je to hlavně o spolupráci. Ale zároveň si myslím, že jsou i tací, kteří věří, že je to víc o konkurenci. 

Je něco, co tě v tomto oboru vyloženě překvapilo? 

Upřímně jsem nečekala, že to bude takové vypětí, jak psychické, tak fyzické. Na druhou stranu, ta satisfakce z toho je tak velká, že je to motor, který mě neustále žene dál. Když mám krizi, tak se jdu projít při západu do vinohradu a mám pocit, že jsem na pravém místě ve pravý čas. 

 

Právě se děje

Další zprávy