Z moravské vesnice do celého Česka

Jakmile je řeč o dobrovolnících, nemůžeme začít jinde než v první linii. Zdravotnický personál pracuje pod tlakem a stresem, který si jen stěží dokážeme představit. Zároveň se vzhledem k odbornosti jen obtížně nahrazuje. Pomoct se proto snaží ti, kteří mají k jejich schopnostem nejblíž - studenti medicíny.

Metoděj Renza a Tomáš Sychra ze 3. LF UK založili před týdnem facebookovou skupinu, která měla původně organizovat studenty pouze z jejich fakulty, ale nakonec přerostla v celorepublikovou iniciativu. Den po založení měla skupina téměř dva tisíce členů a stovky vyplněných formulářů od konkrétních zájemců. "Kdyby náhodou přišla krize a hrozil kolaps zdravotnictví, tak my už proškolení naskočíme," popisuje Tomáš Sychra hlavní funkci skupiny. I přesto ale od pondělí vyslali do nemocnic desítky studentů. A medici z brněnské Masarykovy univerzity dokonce pomáhají přímo v odběrových stanech.

Zdaleka nejmasovější vlnu solidarity ale vyvolal nedostatek roušek. Z obyčejných zdravotnických pomůcek se během pár dnů stalo exkluzivní zboží, které chybí nejen lidem v ulicích, ale hlavně nemocnicím či domovům důchodců. Minulý čtvrtek si na nedostatek roušek postěžovala porodnice v Podolí spolu s tím, že nový dodavatel za jednu ústenku požadoval padesátinásobek běžné ceny. O pomoc tak požádali na svém Facebooku, kam přidali i návod na výrobu bavlněných roušek. "Naše potřeby se začínají od dnešního rána naplňovat," hlásil už o den později ředitel porodnice Jaroslav Feyereisl.

Zmíněný příspěvek si na sociálních sítích přečetla i Michaela Moudrá z jihomoravských Hodějic. Profesí švadlena tradičních krojů podle návodu ušila první roušku a fotku přidala - jak jinak - na Facebook. Překvapil ji velký zájem okolí, a tak s dcerami založily skupinu Česko šije roušky. Ta má ke dnešnímu dni přes 27 tisíc členů a kromě nabídek, návodů a výtvorů se v ní člověk dozví třeba i to, jak dlouhá je fronta do místní galanterie.

Šicí stroje a lékařské vzdělání ale nejsou jediné zbraně ve válce s koronavirem, jak aktuální situaci popsal francouzský prezident Emanuel Macron. Programátoři po hackathonu spustili novou infolinku. O souhrn důležitých informací se snaží několik webů (vypíchneme třeba okoronaviru.cz). A v neposlední řadě vznikla celá řada platforem, ve kterých se lidé registrují jako dobrovolníci na hlídání dětí či rozvážení nákupů pro seniory. "Aktuálně počet dobrovolníků násobně převyšuje počet požadavků od osob, které pomoc potřebují," píše se třeba na webu PomáhámePraze.cz.

Náhlý zájem o pomoc druhým je o to překvapivější, že dobrovolnictví se v Česku za běžného provozu nesetkává s tak vřelým přijetím. "V české společnosti dobrovolníci nemají společensky prestižní statut, v častých případech jsou vnímáni veřejností i rodinou s negativní konotací," píše se v analýze, kterou si na toto téma nechalo vypracovat v roce 2018 Ministerstvo vnitra. Kde se v nás tedy tahle solidarita vzala? A proč se spustila právě v téhle fázi globální pandemie?

Může za to hlava, nebo systém?

Na otázku, proč někteří lidi pracují bez nároku na (měřitelnou) odměnu, hledá lidstvo odpověď v podstatě odjakživa. "Motivace dobrovolníků vychází ze směsice vlastního zájmu a altruismu," shrnuje britský sociolog Colin Rochester dva hlavní úhly pohledu na věc. To ale neznamená, že musí jít vždycky proti sobě. Už v 19. století si francouzský myslitel Alexis de Tocqueville při svých cestách všimnul, že Američané svoje dobrovolnické angažmá rádi vysvětlují zásadou "co je prospěšné pro celek, je prospěšné i pro mne".

S koronavirem ve vzduchu platí tahle poučka úplně doslova. Nikdo nechce, aby kolabovalo zdravotnictví. Nikdo nechce, aby se nákaza rozšířila až k němu. A každou ušitou rouškou tak trochu chráníme i sami sebe. To z nás samozřejmě hned nedělá vypočítavé pragmatiky, ale u jiných krizích (třeba ekonomické) by tenhle aspekt zkrátka tolik nefungoval.

Další vysvětlení nám přináší psychologie. Ta vnímá dobrovolnické chování jako uspokojování psychologických potřeb. Za standardních podmínek může jít o potřebu pomáhat, ale v době koronavirové karantény se v nás probouzí ještě jedna. Už Abraham Maslow stavěl na úplný vrchol svojí slavné pyramidy potřeb seberealizaci. A ve chvíli, kdy člověk nemůže pracovat, nebo musí jinak omezovat svoje endorfiny vyplavující aktivity, dobrovolnictví najednou zabíjí dvě mouchy jedno ranou.

Vnitřní motivace člověka hrají jistě důležitou roli, ale zároveň nemůžeme zapomínat na to, že všichni fungujeme v rámci vyššího systému. Na to poukazuje ve svém eseji "Demokracie, solidarita a evropská krize" německý filozof Jürgen Habermas. Ten nachází kořeny moderní solidarity v 19. století, kdy toto slovo poprvé výrazněji proniklo do slovní zásoby běžných lidí. Průmyslová revoluce tehdy přesunula práci do továren, ve kterých byla dětská práce nebo 16hodinová pracovní doba stejně běžná, jako je dnes v kancelářích open space nebo kávovar.

A právě tehdy se začaly ozývat první hlasy volající po solidaritě mezi dělníky, jejímž výsledkem byl třeba vznik odborů. Habermas tak chápe solidaritu jako reakci lidí zdola na něco, čemu se jim shora (od vlády či korporací) nedostává. Zatímco v 19. století to byla práva zaměstnanců, v roce 2020 jsou to pro Českou republiku nejen roušky, ale v širším smyslu i pomoc seniorům nebo pracujícím rodičům. 

Katastrofy umíme

Všechny zatím popsané důvody by se ale daly uplatnit v podstatě na jakýkoliv stát. Existuje ale něco jako česká dobročinná specialita? Tak jako ve spoustě dalších oblastí u nás došlo i v dobrovolnictví k zásadní změně po roce 89. V dobách komunismu byly jeho různé formy v podstatě povinné, což poznamenalo i jeho vývoj po pádu režimu. "Občané využili demokratický nárok na občanský klid a s úlevou se od dobrovolnických aktivit distancovali," popisují bezprostřední reakci na svobodu ve své knize Pavol Frič a Tereza Pospíšílová z Univerzity Karlovy.

Postupně jsme si ale k solidaritě znovu našli cestu. "Ve srovnání se sousedními zeměmi je vidět, že Češi jsou opravdu štědří," řekl v roce 2018 Tomáš Vyhnálek, ředitel oddělení fundraisingu Člověka v Tísni. Zároveň upozornil na ještě jedno české specifikum: "Z našeho pohledu Češi nejvíc reagují, když jsou nějaké katastrofy, třeba povodně." Spíše nárazový charakter české pomoci potvrzují i čísla z průzkumu, který mezi neziskovkami každoročně provádí Fórum Dárců. 72 % z nich dostává dary nejčastěji z jednorázových plateb, 35 % na charitativních akcích.

Koronavirová situace splňuje všechny zmíněné předpoklady. Jde o katastrofu, která je zatím jednorázová, a navíc se dotýká úplně všech Čechů. V tom spočívá hlavní rozdíl od zatím největších humanitárních krizí v novodobé české historii - povodní v roce 1997 a 2002. I během nich ale lidé dokázali držet při sobě. "V pondělí tu byli například nějací Brňáci, pomohli mi skládat uhlí a nechtěli žádnou odměnu. Ani svačinu. Úplně se změnil přístup lidí. Jsme teď na sebe víc hodní," nechal se v roce 2002 slyšet Rudolf Fechtner, jeden z 225 tisíců Čechů, které velká voda vyhnala z domovů.

Foto: Aktuálně.cz

Solidarita se tehdy kromě dobrovolnictví projevila i v již zmíněných finančních darech. Jen přes čtyři největší neziskovky lidé tehdy poslali 600, respektive 450 milionů korun. Dary ale nepřicházely jenom ve formě bankovek, lidé si běžně nabízeli oblečení, vysoušeče, jídlo, ale i místo k přespání. V tom je situace nápadně podobná dnešku, i když s malým rozdílem. 

Vzhledem k tomu, že v době prvních povodní bylo Marku Zuckerbergovi 13 let, lidé se nemohli organizovat na sociálních sítích. Pomoc byla tak více zaměřená na místní komunitu. "Stali jsme se tím, čím bychom měli být - společenstvím spolupracujících lidí," hodnotil povodně zpětně psycholog a soudní znalec Josef Kovářík. 

Na závěr je na místě poděkovat všem, kteří na vlastní pěst pomáhají. A připomenout jim, že právě jejich pomoc má často ten největší dopad už jen proto, jaký příklad dávají všem ostatním. Zkrátka a dobře, Češi umí být mnohem víc než jen smějící se bestie. A až celé tohle šílenství skončí, třeba si z něj odneseme i to, že nemusíme vždycky věřit stereotypům. Ať už jsou o nás, nebo o komkoliv "jiném".