"Přibyla nám plexiskla, dezinfekce, rukavice. Lidé tolik nemluví a jsou nervóznější. Když je upozorňujeme, aby dodržovali rozestupy, tak si občas něco vyslechneme. Jindy vlítne do krámu někdo bez roušky, a když ho na to upozorníme, tak nám řekne ‚zavolejte si policajty‘. A než přijedou, je fuč.

Já to mám ale v hlavě srovnané. Když mě to chytne, tak mě to chytne. Jiná šance není a volba taky ne. Víc než o sebe se ale bojím o tátu, který už není nejmladší. Dneska třeba přišel starší pán a místo roušky měl přes pusu takovou tu škrabošku na spaní. Tak jsem se zvedla a dala mu svoje roušky, protože takového člověka je vám líto po lidské stránce, že nemá nikoho, kdo by mu tu roušku dal.

Pánovi pak ukápla i slza, to mě zahřálo u srdce. Lidé si musí pomáhat, a když někdo nemá, tak mu pomůžeme. Po jedenácti letech práce s lidmi už prostě víte, co si můžete a nemůžete dovolit."